Smysluplné truchlení

Zemřela matka…

Budou to 3 roky, co náhle nešťastně zemřela má máma. Její život v posledních letech možná nebyl úplně šťastný. Mnoho let se potýkala s depresemi, brala spousty stimulujících a utlumujících léků a jednoho květnového rána ukončila svůj život. Řeknu vám upřímně, že jsem nikdy nezažila nic strašnějšího, než ranní telefonát mé sestry, která mi oznámila, že se naše máma zastřelila. Mnoho měsíců jsem se pak ještě třásla, když zazvonil telefon.

 

PRÁSK!!!

 

Stejná energie střelné rány zasáhla i mé tělo a duši. Doslova se mi podlomila kolena a spadla jsem k zemi. Nemohla jsem dýchat, myslet, uvažovat. Můj život se ve vteřině rozpadl na mikročástice. Zmizel mi před očima. Pochopila jsem, co znamená být zdrcen. Byla jsem zdrcena. Bolest, která se do mě nevešla mi nelítostně rozpínala útroby. Bála jsem se, že tu intenzitu neunesu. Kdo zná, ví své. Chvěla jsem se po celém těle. Nevládla jsem sebou. Byla jsem v područí traumatizovaného těla.

 

Rok smutku, ale ne tak docela

 

Je zázračné, jak nás příroda vybavila. Bezprostředně po této ztrátě jsem začala vnímat, jak se z této události vždy na nějakou chvíli vynořím a pak se do ní zas zanořím. Nesmutním celé dny a celé noci. Že ač jsem vyčerpaná, mám chvíle, kdy celou situaci přijímám a dokážu být i veselá a pak zas šup, přijde myšlenka a začnu z ničeho nic naříkat a chvět se po celém těle. Trauma se mi v těle projevovalo opravdu nekompromisně a to silným neovladatelným třesem a potřebou vydávat zvuky. Bez ohlášení. Třeba v kině uprostřed filmu, kde vzal hlavní hrdina pušku a někoho zastřelil jsem začala naříkat a škubat sebou.

 

Řvát a lkát, naříkat a hořekovat

 

Přestala jsem téměř pracovat na několik měsíců. Starala jsem se o děti, ale nic víc jsem nezvládala. V obchodě jsem třeba stála a viděla potraviny, ale nevěděla jsem, jak je dát dohromady, aby z nich vznikl pokrm. Chodila jsem pomalu. Mluvila tiše. Rozhlížela jsem se kolem sebe a viděla ptáky, jak létají jako ve zpomaleném záběru. Květiny, které rozvíjí svá poupata mě před očima. Příroda mě konejšila jako už mnohokrát. Laskala a utěšovala mě a učila mě o životě i umírání.

Byla jsem jako bez kůže. Neměla jsem žádnou imunitu. Okamžitě jsem poznala, když někdo nebyl upřímný, byla jsem obrovsky vnímavá, až jsem na nějaký čas přestala chodit mezi lidi. Každý neupřímný tón mi byl nesmírně protivný a měla jsem pocit, že mi ten člověk usiluje o život. Jeden čas jsem měla pocit, že jsem už s lidmi nadobro skončila. 🙂

 

Co mi pomáhalo?

  • pila jsem horké čaje
  • jedla vývary, pořád jsem u sebe měla termosku s něčím teplým
  • svetr i ve 28 stupních, věděla jsem, že musím být v teple, že jsem vyčerpaná
  • nepila jsem alkohol
  • hodně jsem spala
  • byla jen s laskavými lidmi
  • dělala jsem si malé radosti

Truchlila jsem poctivě celý jeden rok. Pouštěla emoce skrze třas v mém těle, skrze tanec, slzy, řev. Šetřila jsem se. Můj život se zastavil a zpomalil. Byla jsem jen já a má nejbližší rodina. Na nic jiného jsem neměla sílu. Bolest hluboce zasáhla celý můj systém, který byl zraněný a bylo třeba ho ošetřovat a dát mu čas.

 

Sama sobě terapeutkou

 

Byla jsem šťastná, že ačkoli jsem byla na kolenou, věděla jsem si pomoci. Pečovala jsem o své tělo a duši. Necítila jsem se bezmocná, naopak. Cítila jsem, že přesně vím, co mám dělat, co mi udělá dobře. Chodila jsem na terapie, masáže, plavat, dobře jsem jedla. Pořád jsem o tom všem mluvila. Moje otevřenost mi byla k užitku. Měla jsem v sobě oporu. Taky se krásně vyjasnily mé vztahy s lidmi. Viděla jsem poklad tam, kde jsem ho předtím nečekala a iluze o jiných lidech se rozplynuly. Dobré přátele mi dal Život darem. A byl ke mně štědrý. Děkuji za to.

 

Mé kořeny

Byl to opravdu hluboký čas, který jsem strávila v tichu a temnotě svého Bytí. Čas, který nebyl ani trošku WOW. Nic z toho, co nám nabízí reklamy na úžasný svět.

Bylo to kořenoví mě samotné. Krásné tiché hluboké zemité bytostné kořenoví. Mé dno, má hloubka. Místo, kterého jsem se tolik předtím bála a teď jsem si v něm seděla naprosto v klidu a s velkou vděčností.

 

Maminku jsme pochovali v Lese vzpomínek za podpory Ke kořenům

 

„Vy Češi už neumíte truchlit…“

…řekla má přítelkyně, terapeutka, zkušená starší dáma, Řekyně. „My řveme a naříkáme poctivě celý rok. Vy jdete po pohřbu zas do práce a děláte, že se nic nestalo.“

Ale stalo se! Něco velkého se stalo! Zemřel ten nejdůležitější člověk v mém životě. Alespoň po mnoho let ten nejdůležitější. Máma. A je třeba dát si čas na tu změnu, na ten přerod, že už já jsem tady teď ta nejstarší ženského rodu a Je na čase vzít za svůj život naplno zodpovědnost a narovnat záda. A být tu pro své děti.

A já truchlila. Smysluplně. Poctivě. A uzdravila jsem se. Narovnala se.

 

Sbohem mami!

 

Rok a den po odchodu mé mámy jsem si udělala radost. Koupila jsem si svatební bílou holubičku. V kleci jsme jí s mýma klukama vynesli na kopec- to byla švanda, jak jí každý chtěl chvilku nést :)- a tam jí vypustili, aby se vrátila domů. A ona nad námi chvilku kroužila a pak letěla přímo domů. A my mávali a volali: „Šťastnou cestu mami!“ a „Šťastnou cestu babi!“. A smáli jsme se! Byl krásný slunný den, modré nebe a bílá holubička byla tak křehká a nádherná. Jako duše mojí maminky.

 

Na čaj k nám na zahradu

 

A tak jsem ukončila truchlení, rozvěsila lampióny na naší zahradě, uvařila dobré jídlo a pozvala své drahé přítelkyně na čaj. A ten den všichni holubi z okolí létali na naší zahradu, aby nám donesli zprávu, že se vše dobře podařilo a že nová kapitola našeho života se právě započala.

 

S Láskou a úctou ke všem truchlícím a čerstvým pozůstalým.

Bára V.

 

Douška

 

Máma byla švadlena a učila mě šít. Jednou jsme spolu koupily látku, že si z ní ušijeme šaty, tak jsem si je na její počest a na ukončení truchlení ušila. Byly to mé první šaty bez máminy šicí podpory. Dala jsem to!

 

Právě vychází má nová kniha o ztrátě miminka ve 21. týdnu těhotenství Děťátko Čiperka. Hurá!

 

 

 

"Tvořím bezpečné místo pro ženy, aby na nic nemusely být v životě samy. Místo kde JeNaČase mít se ráda!" Jsem autorkou hudebních CD SebeŽít a JeNaČase a NeKnihy Děťátko Čiperka- příběhu o životě, smrti a odpuštění. Více o mě se dočtete zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Naučme se být vděční! V mém eBooku vám prozradím jak na to!

    Pozvěte kouzelné slůvko DĚKUJI do Vašeho života a uvidíte, co se začne dít. Více v mém eBooku!

  • Nejnovější články
  • Kategorie