Na Zemi přicházíme

Rození patří k lidskému putování po Zemi stejně jako umírání. Rodíme se a umíráme. Umíráme mladí, umíráme staří. Umíráme příliš mladí, umíráme i příliš staří. Smrt si zkrátka nevybírá. A nebo naopak vybírá? Nebo si my vybíráme smrt? Můžeme si ji vybrat?

Když se v klidu posadíme, tak si uvědomíme, že svůj konec neznáme. Nevíme o něm nic. Nevíme, co nás čeká, ani, co nás potká v příští chvíli…Jsme rovnice o mnoha neznámých a můžeme z toho mít strach, můžeme cítit nejistotu, může nás to štvát a nebo to můžeme milovat. To tajemství, ta překvapení v každém momentu.

Každý den žij, jako bys měl toho dne umřít

Můžeme se zamilovat do života a stejně tak se můžeme zamilovat i do smrti, která tomu proudu tady na Zemi dává směr a smysl. Protože, nevím jak vy, ale death line dává našemu, jinak bezbřehému bytí, hranice. A ty hranice nás zase můžou štvát či děsit a nebo se z nich můžeme radovat, protože nám dávají zakusit koncentraci, tvar a směr.

Pančelka Smrt

Jestli mě někdo něco skutečně naučil, byla to právě Smrt. Konečnost. Definitivnost.

Moderní dnešek, který žijeme, kdy se vše dá zvrátit? Vymazat? Přetočit? Kouknout se na to z tohohle či úplně jiného úhlu? Nemít za nic z toho zodpovědnost. Debatovat nekonečně o noci a o dni? Jestli jsou skutečně tím, čím jsou? A není i to slunce nakonec z ledu?

Nekompromisnost se kterou přijde matka k dítěti a řekne: „Stačí“! Tak laskavě a tak jasně.

„Stop. Smrt. Konec. Zastavit. Nic nemáš. Nic nejsi. Nic nevlastníš. Dýcháš? Tak to je pravda. Stůj. Buď. Jsi. Nemysli. Žiješ? Vnímáš? Cítíš? Kdo jsi? Kým jsi? Kam jdeš?“

Milion otázek. Bez potřeby odpovědět. Odpověď zní konstantně prostorem. Jsi jedinečný akord.

Smrt jako úzká úsečná úsečka

Smrt mě postavila do latě. Smrt mě ukázala sebe samu ve své podstatě. Nejde o to, kolik chechtáků se mi prochechtá rukama, ani v jaké tvary hmoty ty chechtáky proměním.

Jsem daleko nádhernější, než si dovedu představit. Každý jsme. A Láska, kterou jsme každý jeden z nás milovaný, není velikosti, jež je schopné pojmout lidské srdce. Homeopaticky však může a lék to bude účinný pro vše živé…

Smrtka mě navštívila už párkrát a vždy s sebou přinesla ty nejlepší zprávy. O zítřku a včerejšku, které nejsou. O výčitkách, jež jsou jako kamínek hozený na hladinu, jež se za pár vteřin zavře a je po všem. O tužbách, jež jsou většími či menšími záblesky jiskřiček prýštících z prskavky samého Bytí…

Užívej smyslů

Smrt mi ukázala, jak Žít každý den tak, aby to mělo smysl, abych jednoho dne, až ukončím své putování zde na Zemi, mohla sama sobě dát pašáka, že jsem žila dobře a naplnila své dny smysly a ne nesmysly. Že jsem viděla, slyšela, chutnala, cítila, hmatala…Že jsem čas strávený na Zemi uŽila. A že ten deathline, který jsem si dala, abych svou plavbu zodpovědně uchopila a vesla se zVESeLA chopila, ten deathline mi byl k duhu. Dal mé loďce směr. Abych uviděla duhu.

Vidět duhu

Občas se přistihnu, že se na svou death už těším. 🙂 Jaké to bude, vracet se zas domů? Ale zatím není kam spěchat. Dnes je dnes a zítra? Bude zase dnes. A barvy Života tak nádherné jsou a JeNaČase si s nimi hrát.

Raduj se člověče. Dýchej svou neznámou v rovnici Života a usmívej se tomu všemu. Bylo by nejapné, aby death na Tvé lajně přišla ve chvíli, kdy se šklebíš jako kreatůra. 🙂 Zasměj se proto. Sám sobě nejlépe.

S Láskou Tvá BáraV.

„Píšu texty k písním, jež jsou nadhledem protkány a knihy k Životu takovému, jaký je. Putujte mým ostrovem, kde JeNaČase mít se rád/a. Jste vítáni vy všichni, kdo v dobrém přicházíte.“

NeKnihu Děťátko Čiperka o tom, jak nám zemřelo ve 21. týdnu těhotenství miminko, jak jsme truchlili, loučili se s ním, pochovali jej a odpustili, naleznete ZDE.