Inu povím vám to takhle. Když vám rozříznou břicho, všechny jeho vrstvy, vyndají vám z něj různé orgány, které pak vrátí zpátky, tak to prostě není nic příjemného. Není, nebylo a nikdy nebude.
Co je na tom z mého pohledu báječné je to, že vám z břicha vyndají nádherné miminko. Nový život. Tu lásku, na kterou jste se devět i více měsíců těšili. To celou situaci značně pozvedá do čísel nad nulou.

Zkrátka operace zvaná císařský řez je téma obsáhlé, lze na něj koukat z mnoha úhlů, každý má něco do sebe a na každém tom šprochu…

Já vám dnes ale představím svůj vztah k tomuto tématu, který může být pro někoho, doufejme inspirací, pro někoho možná dobrým vtipem a pro někoho třeba sájns-fikšn.

Ilustrace ke knize: Vítej císařovno!

aneb malá kniha o řezu císařském

Kdo ví, kde to začalo

Dejme tomu, že to začalo tím, že jsem se před 37 lety vyklubala na svět z břicha mé matky řezem zvaným císařský.
To víte, hekáte v přeplněné porodnici na chodbě 7 hodin s dalšíma ženskýma , porod kdo ví proč nepostupuje? :), tak je jasný, že F I K.

Takže jsem dítě císařské a celý život se tu a tam zamyslím nad tím, proč jsem si těch 17cm porodních cest nedala, když jsem si nikdy v životě, jako správná kozorožka, žádnou cestu neulehčila? 🙂

Ale to je zase na jinou úvahu.

Má mamička byla císařovna a to hned trojitá. Všechny její děti (3) jsme šly na svět řeznou ránou a já trošku skrz prsty na toto hleděla a vědomě či pod, si o tomto myslela své.
Něco v tom smyslu jako: „Ta to nedala…“, „Ta to nezvládla…“, „Ta si to ulehčila…“ a podobné hity.

Před mým- zatím posledním- 4. porodem jsem s tématem „císaře“ a strachu z něj sváděla líté boje. Nevím proč, ale fakt mě to dost pronásledovalo, pracovala jsem s tím zuby i nehty, avšak jsme jen lidé, že…

Prostě jsem se ho bála.

Porod doma

K domácímu porodu bylo již vše nachystáno, všechny mé děti jsem si přála rodit doma, ale tentokrát poprvé se tato možnost zcela otevřela a já si každý den představovala, jak to bude asi probíhat a kde…V koupelně? V ložnici? V kuchyni? Na hajzlíku? 🙂

Začátkem 43.týdne mi praskla nad ránem voda, rozsvítila jsem světlo a uviděla postel plnou krve a to fakt nechceš!!!Dostala jsem hrozný strach! O miminko!
V předešlém těhotenství nám miminko umřelo ve 21.týdnu a můj nervový systém byl zcela bez imunity.

Prosím o milost

Sedli jsme do auta a pelášili do nejbližší okresní porodnice. Vzhledem k tomu, že bydlíme kousek od Prahy, tak mě fascinovala absolutní nechuť jet do některého z pražských velkochovů. Ehm, chtěla jsem napsat porodnic. 🙂
Cestou jsem opravdu málem zemřela hrůzou, tekla ze mně krev, břicho ztvrdlé a miminko nedávalo žádné zprávy. Modlila jsem se k Životu, ať mě této zkušenosti, kterou jsem si představovala jako ten nejhorší scénář, ušetří, že ji nezvládnu přijmout.

Císař jako vymoženost moderní doby

Dojeli jsem k nemocnici, utíkali jsme nad ránem sněhem, za mnou čůrky krve, šup na příjem, monitor, uf miminku buší srdíčko, žije….UF!
Přijde doktor a tradá: „Uděláme císařský řez“, zaznělo plechově v mých uších, zároveň mé vnitřní rozumné já říká: „Jasně, ať jde to mimčo okamžitě ven“!

Přijímám…

Viděla jsem všechny ty nitky spojené s každou mou předešlou myšlenkou o císaři, strachuplnou, či pohrdlivou. To vše se sbíhalo k vyřčenému rozsudku: „Uděláme císařský řez“. Mě! Usmívala jsem se sama sobě, jak tam bez odporu ležím, už mě holí, už mám cévku, už mám kanylu, už mám jehlu v páteři, už mám masku s kyslíkem na ksichtě….Všechno vnímám, vidím, cítím ty pochody…a svou odevzdanost a v nitru klid.

Můj zpěv- můj lék

Začínám nahlas zpívat na operačním sále miminku na přivítanou. Tělo cítím jen pod žebra. Těžko se mi dýchá. Všechna má přesvědčení na téma porod- přirozený, extatický , orgasmický, dobrý, špatný, domácí, do vody, ve stoje, s nohama do praku…Všechna ta přesvědčení berou za své. Všechny ty soudy a hodnocení. To vše jako hrad z písku se rozpadá. Přichází velká vlna Vděčnosti , slyším zaplakat naše miminko a šplouch….Vlna to všechno spláchla…Je to pryč.

Jsem bolavá a tichá, jsem nová

Rozřízli mé břicho, rozřízli mé staré ego…Jsem na lopatkách, zblblá, necítíc vlastní tělo, zfetovaná, nemohouc popadnout dech, držím našeho sametového chlapečka na své hrudi mezi sondami, drátky a hadičkami…Miluju ho hned. I sebe, protože jsem se neposrala, nežehrám na osud, že jsem chtěla rodit doma a teď tohle…Přijímám to. Beru to, jak to je. Úleva. I když jsem si potom ještě mnohokrát zaplakala, abych si odpustila šok, strach a jisté zklamání a tu bolest…

Jak říkala Forrestova máma

„Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš“, ale odpuštění je lék, který nám dal Stvořitel na cestu životem. Jsem na cestě a kdo ví, co mě potká za dalším rohem. Vždycky ale můžu „začít zpívat, i když mám břicho vejpůl.“

Třítýdenní miminko a jizva

Je na čase si odpustit

Nejsem o nic lepší nebo horší než jiná ženská. Nejsem lepší nebo horší máma jen proto, že jsem rodila císařem. Žádná z nás nejsme. Život je pestrý a možností je mnoho a nezáleží na tom co, ale jak.

A mohu vám s jistotou říct, že císařem si nikdy nikdo nic neulehčil a neulehčí. Ale je to šance dnešní doby a můžeme být za ní vděční. A taky nemusíme. Jak je každému libo.

ilustrace z knihy Vítej císařovno! aneb malá knížka o řezu císařském

S Láskou všem nám mámám

BáraV.

Celý příběh se dočtete v mé připravované knížce Vítej císařovno! aneb malá knížka

o řezu císařském. ❤Její vydání plánuji na březen roku 2024.

Mé povídání nejen o císařském řezu si poslechněte zde: Bára Vlasáková: O ztrátě miminka a zpívání při císařském řezu – MAMACAST | Podcast ve Spotify

Mou knihu o ztrátě miminka ve 21. týdnu těhotenství Děťátko Čiperka si můžete koupit na mých stránkách.