Aneb “staré” děti a nový partner.

Sním o bezpečném a laskavém místě pro rodiče, který možná osaměl mezi břehy. Na místě mezi svými dětmi z předchozího partnerského vztahu a partnerem ze vztahu nového.

Možná se tak moc snažil vyhovět všem stranám,  až se ztratil sám sobě a osaměl. Bez pomoci. Bez výživy. Bez spojení. Vyčerpaný. Zarmoucený.

Nové pořádky

Jsem šťastná, že žiji v době, kdy se jako žena mohu rozhodnout, zda vystoupím z partnerství, které se dostalo do bodu, ze kterého už nevede jiná cesta než sebezapření nebo dveře z nápisem EXIT.

Jsem vděčná za to, že mě společnost nezavrhne (nebo aspoň ne tak radikálně), že přežiji a jako žena uživím sebe i své děti a že zkrátka mám svobodnou volbu, jak naložím se svým životem.

Jsem vděčná i za to, že se ve společnosti třeba díky paní Kamile Šimůnkové Petrovské otevírají a opečovávají témata „Třetích rodičů„ těch, co přichází do partnerství, kde už nějaké děti z minulého vztahu jsou. Že je jejich pocitům dáno uznání a pochopení a mohou se společně třeba i zasmát tomu, jak to mají vlastně všichni velice podobně a jestli ono na tom všem „něco nebude“?

Já sama jsem však zatím našla pramálo podpůrného materiálu pro téma, které jsem pro sebe nazvala „Rodič mezi břehy“, a to je to místo mezi našimi “starými” dětmi a novým partnerem. Je to totiž místečko možná ošemetnější než se zdá a prověří nás také v mnohém. A myslím, že nikdo z aktérů- ani „Třetí rodiče“, ani „Rodiče mezi břehy“, a především ani děti samotné, které často bývají tím „Černým Petrem„, ačkoli jsou to pouhá „zrcadla” a “spouštěče” toho, co už si s sebou neseme dávno předtím, než nám s nimi osud zkřížil cestu, to nemají jednoduché.

Já však mluvím z místa své žité zkušenosti a to je právě zmiňované „Rodičovství mezi břehy”.

Každý má právo na štěstí

Všichni si přejeme být šťastní v partnerství, to je prostě náš sen, naše touha, naše “to oč tu běží”, když se do vod partnerství vydáváme.

Všichni máme v batohu na zádech své představy, iluze, zranění, programy a nastavení a mnohem, mnohem více. A někteří z nás už mají i své závazky, své neoddiskutovatelné dospělácké povinnosti, kterými jsme vázáni k našim dětem. Alimenty, týdenní itinerář, rituály, výchovné postupy, zkušenosti, co nám s dětmi funguje i nefunguje, pokusy i přešlapy… A do toho si přejeme začít znovu to téma, ve kterém se nám už dříve mnoho nedařilo, ale naše nehynoucí touha vyskočit na koně, který nás dříve shodil ze svého hřbetu se v nás probouzí a my „do toho jdem nanovo“.

Kdo ví, v jaké fázi odpuštění sobě sama se právě nacházíme? V jaké fázi hojení starých zranění jsme? Jak jsme vlastně připraveni sdílet naše životy? Ale jdeme a navazujeme spojení. Jsme tu a říkáme: „Ať se stalo cokoli, chci to zkusit znovu!“

 Ve skutečnosti snad naše duše říká: „Chci se o sobě dozvědět zas o kousek víc.“ A tak otvíráme dveře s nápisem Partnerství.

S humorem dodávám- Vstup na vlastní nebezpečí. 🙂 Ale už tam jaksi nevstupujeme sami…Máme doprovod statečných bytostí, které mají na čele napsáno: “S Tebou Mámo/ Táto, jdu světa kraj a věřím Ti, že místo kam mě vedeš je pro mě bezpečné. Už jsem s Tebou prošel/ prošla/ prošly, mnohá úskalí a jestli budeš šťastná/ šťastný tady, následuju Tě za všech okolností.”

A tak do nového partnerství vstupujeme se svými nejbližšími důvěřivými a nám oddanými bytostmi v podobě našich dětí. A hra se začíná hrát.

Vše má svá pravidla, ale jaká?

Kdo kde stojí? Kdo má být první a kdo jde na řadu až potom? Kdo rozhoduje? Kdo má koho poslouchat? Jak se má kdo ke komu chovat? Kdo se má přizpůsobit? Kdo má pravdu? Kdo je důležitější? Kdo má komu ustoupit? Kdo je tu kvůli komu? Pro koho? A proč? A nekonečně mnoho variant otázek…

Kdo nezažil nepochopí, ale za „Rodiče mezi břehy“mohu říct, že si přeje být šťastný s partnerem a být v pohodě se svými dětmi. Přeje si v koutku duše, aby jeho děti byly přijaty, milovány, aby se mohly cítit vítané, respektované, aby jejich druhý rodič (bývalý partner/ka) byl uznaný jako součást minulosti, bez které “to celé” není celé…Stejně tak si ale přeje, aby byl šťastný jeho nový partner, aby ho děti měly rády, aby ho uznávaly a poslouchaly a přišel jim taky tak skvělý a bezchybný, jako se na začátku vztahu přece sluší a patří každý být .

Někdy však „Rodič mezi břehy“ pobíhá splašeně mezi světy dětí a partnera. Tlumočí, vysvětluje, přesvědčuje, snaží se harmonizovat, ladit, ví, že své děti „opustit“ nemůže a nechce, ale na partnerství mu záleží, vždyť přece děti jednou odejdou…Cítí se bezmocný vyčerpaný přetížený osamělý…Stojí mezi dvěma tábory a touží po tom, aby to byl jeden tábor…a to nikoli válečný, ale dobrý letní tábor, kde jsou všichni v pohodě, vedoucí i děti. Užívají si společné tvoření a dobrodružství, nikdo neřeší, čí je co a kdo na to má či nemá právo…Kde fungují společná pravidla pro radost a lepší pohodu, nikoli pro to, aby snad nikdo nenapadl nečí hranice…

Dva břehy může spojit most…

Inu být „Rodičem mezi břehy“ je někdy pozice osamnělá vyčerpávající a nepochopená…

Proto jsem se rozhodla podpořit sebe na cestě rodičovství mezi těmi, které milujeme, ale každý z těch milovaných má pro nás jiný význam- hrajeme s ním jinou hru, v jiných rolích- stejně jako v rodině nerozvedené neslepované samozřejmě. Tady však platí trošku jiné mechanismy a myslím, že je fajn si je osvětlovat, mluvit o svých nejistotách z tohoto postavení a nabývat na větší sebejistotě tak, abychom z té role „mezi břehy“ mohli vytvořit něco, co je velice cenné, něco co dva světy umí spojit stejně, jako to umí most.

Zvu rodiče stojícího mezi břehy, aby společně semnou transformoval svou osamělou pozici do něčeho, co dva světy spojuje v jeden. Pro mě je to především Láska sama k sobě, odpuštění sama sobě, přijetí toho, že můj život nevypadá jako z reklamy na šťastný život, ale je to cesta ke štěstí uvnitř mě samotné a veškeré vztahy, jsou příležitost k tomu, se o sobě dozvědět něco víc, i když je to občas pěkně nemilé zjištění. „Vždyť já jsem přece tak šlechetná a spravedlivá a přeji si dobro pro včechny.“ 🙂 🙂 🙂

Rodina je dle mého pohledu společenství, které funguje především- nikoli pro partnery, ale jako zázemí pro děti. Nemusí být a ani není dokonalá. Je to prostor pro načerpání zkušeností a pestrosti mužských a ženských vzorů v bezpečné náruči Lásky a přijetí.

Přeji všem dětem, aby jejich vlastní i nevlastní rodiče, byli tou nejmoudřejší podobou sebe sama s vědomím, že Láska a péče o druhé není věcí genů, ale našeho každodenního rozhodnutí.

Aneb šťastná rodina může mít mnoho podob!

Držím nám všem palce!

S Láskou Bára