Je to už 7 let, co jsem zvedla kotvy a přestěhovala se z vršovického bytu k Berounce. Žila jsem tenkrát sama se dvěma malými syny a neměla jsem auto. Moje kamarádka Klára mi říká: „Nechceš kolo? Koupila jsem si ho v Holandsku a nejezdím na něm. Mohlo by se Ti hodit, má dva nosiče.“

Věděla jsem, že od teď se semnou začínají dít věci.

Dámské městské kolo s velkým pohodlným sedlem/trůnem. Široká řídítka, když na něm sedíte, máte rovná záda, nadhled, rozložená ramena, hlavu vzhůru, prostě v tom posezu se cítíte skvěle! Jako královna.

Tohle kolo mě opravdu zachránilo prakticky i psychicky. Dva roky jsem na něm vozila kluky i nákupy. Jeden seděl vepředu, druhý vzadu, zpívali jsme a drandili jsme podél řeky. Já se pak sama projížděla podél vody v šatech, bosky a v košíku vozila nákup.

Jednou lilo jak z konve, jeli jsme na nádraží, kluci na nosičích, já držela deštník a cítila jsem, že bych klidně mohla bejt nasraná a nervní, ale pak jsem se uviděla ze shora, jak jedeme kalužema, já s deštníkem, jednou rukou držím řídítka  a přišlo mi to náramně milý- legrační. Začínáme teda raději zpívat a radujeme se na celý kolo.

Pak jsme se jednou projížděli po městě  a zastavil nás pán s kamerou, že točí pro Českou televizi reportáž o začátku prázdnin a my mu vjeli do záběru jako naprostej úkaz prázdninový pohody, tak se nás ptal, jestli nám nebude vadit, že si nás natočí. Nevadilo nám to. Byli jsme ten večer prej v televizi…

O mým kole se mi zdály sny. Když mi nebylo dobře, zdálo se mi, že je rozbité, chybí mu sedlo nebo řídítka. Kolo jsem půjčovala kamarádce, která si na něm léčila své srdeční bolístky  a vůbec se jí nedivím, protože na tom kole se jinak než jako krásná silná šťastná ženská cítit nelze. Vím o tom své.

Zkrátka mé kolo umí zavézt člověka na krásná místa venku i uvnitř. Nějakou dobu jsem teď nejezdila, protože jsem měla malé miminko, ale už jsem se třásla, až povyroste, koupím sedačku dopředu a vyrazíme zase kolem řeky.  Ti dva velký habáni už se na nosiči vozí málo kdy.

Přišla první jarní naděje, koupila jsem sedačku, nafoukla gumy a vyrazila jsem. První dvě šlápnutí a endorfiny se rozlily po celým těle. Ten posez. Miluju! Úplně jsem se rozchechtala štěstím, že zas jedu na kole. A to já přátelé jen tak nejezdím, já se projíždím, vychutnávám, dělám obloučky, rozhazuju nohama do stran. Prostě si užívám jízdu se vším všudy. A malej synáček vepředu si brouká radostí.

Kdo by se neradoval, když je tak hezky na světě a příroda zas po zimě začíná vystrkovat nos ze dveří a jaro už chystá svoje nádhery.

Přátelé drazí, užívejme života plnými doušky. Dělejme si malé radosti, protože z malých radostí se Radost ze Života skládá. A když se k tomu všemu přidá vděčnost, nic víc není třeba hledat. 🙂

Mějte se božsky!

JeNaČase radovat se na celé kolo!

S Láskou

BáraV.